Nesnáším parabolu života! Když už jsem si myslela, že dokážu psát nejen články, ale že jsem našla dostatek rovnováhy i pro Beobachta, všechno se zase svezlo do té nenáviděníhodné doliny, kdy člověk zažívá jen krize a deprese a stesk. Nejradši bych křičela nebo se pořádně vybrečela, dokud by se zase všechno nezačalo vyvážet k výšinám, ale nějak mám zábranu a říkám si: přece nejsi bábovka! Přece nejsi baba! Ale problém je ten, že já jsem baba, že jsem ženská. A s tím se nedá nic dělat. Občas si říkám, jestli bych ten penis plandající v rozkroku (a jistě velmi zavazející) přece jen nevyměnila za pohodlnost v těle skryté vagíny, ale přitom za tu určitou biologickou i psychologickou nadřazenost mužů, kterou mají, ať se to ženám líbí či ne. Nejlépe by se nám žilo, kdybychom si všichni byli rovni a rozdíl mezi muži a ženami by byl nijaký (a to ve všech ohledech). Je ovšem (i z historického hlediska) jasné, že jakékoliv pokusy o rovnocennost a rovnoprávnost zůstaly u utopických snů, ačkoliv si mnozí myslí, že na mnohých částech "západního světa" tato rovnoprávnost panuje.
To jsem se ale dosti odchýlila od původní myšlenky. V první řadě jsem chtěla hovořit o psaní a ne o touze (alespoň chvilkové) být muž. Každopádně jsem se tedy jako baba nerozbrečela. Ale málem jsem slzy nezadržela při necitlivé (většině lidí by však přišla adekvátní) poznámce mého otce, že článek o cyklistickém závodě vlastně není moc kvalitní. Prý se nehodí do sportovní rubriky, která má být jasná, výstižná, úderná. V tu chvíli jsem myslela, že já udeřím jeho, když to za mě můj článek neudělal. Navíc nadhodil nevhodnost formy, jakým je mé jméno uvedeno pod článkem. "Hanka Trnečková, to zní moc dětinsky," mínil. Jo, to uznávám. Bohužel jsem už v sobě neměla dost výbušné síly k tomu ,abych začala řvát a vypouštět nadávky, jaký je vydavatel Pavel Friedl pako a jak si mohl mý jméno takhle svinsky pozměnit. V duchu jsem pěnila, ale pod otcovým poznámkami jsem se navenek ještě víc sesula pod velký polštář, který si, když sedím na sedačce pokládám na sebe. Pavel mě tím pořádně naštval, ale nezmohla jsem se na okamžitý odpor a jen jsem řekla něco v tom smyslu: "Co? O tom vůbec nevím. Měla jsem za to, že tam bývá klasicky jen zkratka v závorce a ne celý jméno. To jsme si vůbec nedomluvili." Navíc mě dožralo, že mnohem zajímavější článek o vzpírání dal až kamsi dovnitř listu, zatímco :nekvalitní" článek o cyklistice šoupl rovnou na zadní stranu - ať to všichni vidí!
Ale to už byla jen špička ledovce, můj vozík se po strmě padající dráze začal rozjíždět už s pondělním ránem. Neděle, natolik plodná na slova, se během pondělního vyučování vytratila tak daleko, že jsem na ně už nestačila včas dosáhnout a ještě je přitáhnout zpět. A pak už se vše jen vezlo. V pondělí jsem, snad z lenosti, nenapsala ani čárečku. Ale krize se zatím umě skrývala v mlze, takže jsem nijak neplašila. Ovšem v úterý jsme narychlo přehazovali slohovou práci a dojednalo se, že sloh se napíše už další den - tudíž jsem si plánované psaní musela zase odpustit, čistě z praktických důvodů.
Už loni v prosinci jsem byla tak bláhová, ještě večer před slohovkou se opájela mystifikací svých souvětí a dopoledne pak zamotala po předchozím vzoru své myšlenky tak, že je ani bystrá středoškolská profesorka nerozluštila a tudíž nedokázala pochopit. Za mé hrát ke slovy a jejich zvučností jsem dostala (a to zase dostalo mě) dva-až-tři. To mě namíchlo a poučilo natolik, abych něco podobného opakovala. Další "úvaha" hrozila fiaskem, ale v úterý vpodvečer jsem si napsala jeden článek pro skoky.net a to mě dostalo do čistě žurnalistické, ne spisovatelské nálady (jde-li to vůbec).
Středeční slohovka se nejspíš vydařila. Pravděpodobně jsem se malinko odchýlila pod původního tématu, ale když máte jako téma citát, navíc tak mnohoznačný, nesmíte se divit, když se svými myšlenkovými pochody dojdete někam jinam, než jste původně očekávali. Nicméně, spolusedící, se kterou jsme si stihli během stanovené dvouhodinovky své práce navzájem ještě přečíst, mě uchlácholila slovy: "Dá se to přečíst." - což znamená, že moje snažení o čitelný rukopis nepřišlo nazmar a následná bolest celé pravičky nebyla nadarmo; a pak uspokojivé "Moc se mi líbí, jaks to vyjádřila, jak je to napsané." - to byl balzám pro mé uši.
Středa si pohrávala s datem 30. dubna, což znamenalo nejen následující volný den, ale také čarodějnice. Pěkně mě, ta obradavicovaná babizna, vylekala! Sice na mě rovnou nevybafla (což by možná bylo dokonce milejší), ale na svém koštěti se přiřítila v mnohem zákeřnější podobě - odpoledne jsem si na netu v komentáři přečetla poznatek jedné návštěvnice, že Tonda Hájek měl autonehodu. Česká media tuto zprávu poněkud zaspala a kromě krátké polské zprávy na skijumping.pl se nikde nic neobjevilo. Nabrala jsem do hrstí trošku vlezlosti a napsala mail Borku Sedlákovi. "Nerada tě ruším, ale nevíš, co je s Tondou." Asi něco v tom smyslu. Do rána neodpověděl, tak jsem v ten sváteční prvomájový den vsadila na jiného skokanského koně - pana Mikesku. A vyplatilo se. Ačkoliv sám věděl o Tondovi pramálo, tudíž stejně jako já, poslal mi ochotně číslo na mobil Tondova táty. Aleluja!
S tvrzením "Chceš-li být novinářka, nauč se konečně nebát a mluvit bez bázně s lidmi!" jsem se odhodlala vytočit číslo a s profesionalitou vymámit z chudáka pana Hájka nějaké informace. Potěšilo mě, že byl přístupný a velmi vstřícný, a v klidu jsem si heslovitě zaznamenala fakta, která byl ochoten sdělit. Pár slov, která mi pověděl (byl zdrženlivý o tom mluvit - prý se dohodli s rodinou), jsem úspěšně zapracovala do článku a dost mě překvapilo, že má na mobilu nepřijatý hovor - právě od pana Hájka. Zavolala jsem ze slušnosti (a hlavně zvědavosti) zpět a byla jsem jím zasvěcena do tajů "rodinného neštěstí". Potvrdila jsem mu, že sdělené informace budou skutečně jen mezi námi, jen abych byla v obraze. Ale nečekala jsem, jak mě to zasvěcování bude dál trápit.
Ještě to odpoledne jsem musela jako každý čtvrtek do nemocnice fotit čerstvě narozená miminka do přílohy novin a docela na mě ta Hájkovic nehoda dolehla. Padla na mě skleslo a smutek, každé auto mě znervózňovalo a všechno mě to nějak sebralo. Znovu jsem si vzpomněla na letní nehodu u Villachu (kdy mi kamarádka ještě taktně oznámila, že kdybychom jeli tím autem, které původně plánovali vzít, byla bych už mrtvá). A taky se mi na mysl prodral fakt, že mámina máma v autě umřela. A pak jsem si ještě vzpomněla na všechny ty nehody a záběry z havárií a fotografie rozšrotovaného plechu, že mi bylo skutečně ouzko.
V pátek se to přeneslo do negativisticky naložené mysli zvláště poté, co jsem dostala další zasranou čtverku z podělanejch příkladů na kurevský elektromagnetický vlnění. Hajzl! Zbytek vyučování jsem překlepala a těšila se na odpoledne, až si sednu k Beovi a napíšu něco zajímavýho. Bylo slunečno a paprsky rozrážely rašící lístky na kvetoucí hrušni, pod kterou jsem pololežela a poslouchala Norah Jones. K inspiraci jsem přizvala Deníky Virginie Woolfové a čekala na tu správnou chvíli, na ten jedinečný okamžik, kdy múza náhle přistoupí a najednou víš, co psát a o čem psát a slova jdou na jazyk a jedinečná kombinace vzniká přes počáteční obtíže tak lehce, až je to podezřelé. Nedostavila se.
pokračování v další článku: pozn: NEZAPOMEŇ!!!