Ačkoliv film Plechový bubínek rozebírám samostatně, neodpustím si myšlenku:
"Dívat se se studem na film, ve kterém hraje určitou roli sex, je stejné jako stydět se za to, že nosíme ponožky."
Dost mě překvapilo, jak na naturalisticky zobrazený milostný akt nahlíží mí spolužáci. Většina oslavila osmnáctku a většina už má první styk dávno odbytý. Přesto dokázali se zhnusením a opovržením glosovat "Plechový bubínek" s tím, že je nechutné ukazovat sex tak věrohodně. "Pětkrát za film," argumentoval kdosi. Společně pak odkývali názor, že to bylo "porno". Přitom jediným "dráždivým", co bylo ve filmu vidět, byly bradavky hrdinovy matky a "bobřík" jeho chvilkové milenky. Naneštěstí se naše puritánská mládež, v čele s bandou upištěných holek (i když by to pištění už měli mít, vzhledem k roku na kalendáři, dávno za sebou), nedokázala přes to přenést.
Já na(ne?)štěstí jejich názor sdílet nemůžu a taky nehodlám. Připouštím, že se některé scény vymykaly tradičnímu postupu "tma-deka-záběr jen na hlavy postav". Ale to je na "Plechovém bubínku" to krásné. Celý film se vymyká normálu a je povzbuzující a také osvěžující, že se někteří režiséři nebojí natočit milování tak výstižně. Proč bychom se styděli podívat se v kině na plátno, po kterém pochoduje obnažený zadek? Proč bychom zavírali oči před nám dobře známými pohyby pánví? Vždyť kromě spánku, jídla a čůrání nám není žádná jiná činnost tak blízká jako právě sex! Tak proč se ho bát? Proč se ho štítit?